Goodman N. ~ Způsoby světa tvorby. ARCHA, Bratislava 1996
Autor výběru: lb, Rok: 2005

::

Vybrané poznámky a pasáže:

Refenční rámce

Vezměme si, pro začátek, výroky „Slunce se vždy pohybuje" a „Slunce se nikdy nepohybuje". Třebaže jsou stejně pravdivé, jsou vzájemně protikladné. Můžeme proto říci, že popisují odlišné světy a že skutečně existuje tolik různých světů, kolik je vzájemně se vylučujících pravd? Máme sklon nepovažovat tyto dva slovní řetězce za úplné výroky s vlastní pravdivostní hodnotou, nýbrž je spíše považujeme za eliptický, zkratkovitý výraz výroků typu „V referenčním rámci A se slunce vždy pohybuje" a „V referenčním rámci B se slunce nikdy nepohybuje" - za výroky, které mohou být současné pravdivé v témže světě.

Redukovatelnost jednoho systému na druhý

Pluralista, dalek toho, být protivědecký, přijímá a uznává vědu v plné míře. Jeho typickým protivníkem je monopolistický materialista či fyzikalista, zastávající názor, že jeden systém, totiž fyzika, je přednostní a zahrnuje všechny ostatní tak, že jakákoli jiná verze musí být vposled buď reduko vatelná na tento systém, nebo musí být odmítnuta jako chybná a nesmyslná. Kdyby se všechny správné verze daly nějak redukovat na jednu a pouze jednu, tato jediná verze by se s jistým zdáním přijatelnosti mohla považovat za jedinou pravdu o jediném světě.

Psycholog, který žádá na dítěti, aby posoudilo, co se nezmění při přelití obsahu jedné nádoby do druhé, musí pečlivě zvážit, na co se vlastně ptá – na objem, hloubku, tvar, nebo druh materiálu, atp.

Identita

Identita či konstantnost v nějakém světě je identitou vzhledem k tomu, jak je tento svět vnitřně uspořádán.

Objevování versus konstruování zákonitostí

Periodizace času (24 hodin/den, dekády v umění atd.) nelze „nalézt ve světě“. Tyto jsou do světa námi zabudovávány.

Vědec, který předpokládá, že se cílevědomě věnuje hledání pravdy, klame sám sebe. Hledá systém, jednoduchost, rámec a když je v těchto ohledech spokojen, přistřihne a upraví pravdu tak, aby vyhovovala Stejnou měrou zákony vyhlašuje, jako je objevuje, stejnou měrou struktury rozvrhuje, jako je vymezuje a odkrývá.

Pravdivost verze světa

Verzi (světa) lze považovat za pravdivou, když se neprohřešuje proti pevně zakotveným přesvědčením a proti žádnému ze svých vlastních pravidel. Mezi pevná přesvědčení dané doby mohou patřit letité reflexe o logických zákonech, jepicí reflexe o momentálních pozorováních a další přesvědčení a předsudky, zakořeněné v proměnlivé hloubce. K pravidlům mohou například patřit volby mezi alternativními referenčními rámci, typy zvýrazňo vání a odvozovacími bázemi. Dělicí čára mezi přesvědčeními a pravidly však není ani ostrá, ani neměnná. Přesvědčení, víry a domněnky jsou zasazeny do konceptuálních rámců, formovaných pravidly.

Obrazy nemají pravdivostní hodnotu, pouze denotují (označují) nebo reprezentují objekty.

Realismus jako zvyk

Realita ve světě, obdobně jako realismus v malbě, je do značné míry záležitostí zvyku.

Obraz namalovaný v převrácené nebo jiným způsobem deformované perspektivě nebo nahrazení určitých barev příslušnými doplňkovými barvami mohou být stejně správné v rámci daného systému, jako je správný obraz, který nazveme realistickým podle současného standardu Západního systému reprezentace.

Podle běžnějšího užití je obraz realistický podle toho, nakolik je správný v rámci přijatého systému "reprezentace. Například v současné západní kultuře je Dürerův obraz realističtější nežli obraz Cézánnův. Realistická či správná reprezentace v tomto smyslu, obdobné jako správná kategorizace, vyžaduje dodržování zvyklostí a má sklon zhruba odpovídat běžným soudům o podobnosti, které také spočívají na zvyku.

Synonymie

Synonymie je podezřelý pojem a má vlastní zkoumání naznačují, že žádné dva termíny nemají přesně stejný význam.

Styl promluvy

Předpokládejme například, že jistý historik píše o vojenských konfliktech, jiný o společenských změnách, nebo si představme životopisce, soustředěného na společenské kariéry, a naproti tomu druhého, zaměřeného na soukromé životy. Rozdíly mezi těmito dvěma dějinami dané epochy či mezi dvěma životopisy příslušné osobnosti pak nebudou spočívat v povaze prózy, ale v tom, co je řečeno.

Psaní o renesančních bitvách a psaní o renesančním umění nejsou různé způsoby psaní o bitvách nebo o umění, ale růz né způsoby psaní o renesanci. Mluvení o různých věcech lze považovat za různé způsoby mluvy o něčem komplexnějším, co zahrnuje tyto různé věci.

„Co je umění?"

Estetická literatura je doslova zaplavena zoufalými pokusy zodpovědět otázku „Co je umění?". Tato otázka, často beznadějně propletena s otázkou „Co je dobré umění?", je naléhavá a tísnivá v případě nalezeného umění - kamene, zdviženého z polní cesty a předváděného v galerii - a její tíživost ještě zhoršuje tzv. environmentální umění a konceptuální umění. Je zprohýbaný automobilový blatník v umělecké galerii uměleckým dílem? A co si počít s něčím, co ani není objektem a není vystaveno v galerii nebo muzeu - například vykopání a poté zasypání jámy v Central Parku, jak ho předpisuje Oldenburg? Jsou-li toto umělecká díla, jsou potom všechny kameny na polní cestě, všechny objekty a příhody uměleckými díly? Jestliže ne, co odlišuje to, co je uměleckým dílem, od toho, co jím není? Že nějaký umělec něco označí za umělecké dílo? Že je to umístěno v galerii nebo muzeu? Žádná z takovýchto odpovědí není přesvědčivá.

Jak jsem poznamenal v úvodě, část potíží tkví v kladení špatné otázky - v nerozpoznaní, že určitá věc může někdy fungovat jako umělecké dílo a jindy ne. V kritických případech nezní relevantní otázka „Jaké objekty jsou (trvale) uměleckými díly?", nýbrž „Kdy je určitý objekt uměleckým dílem?" - či stručněji - „Kdy je umění?"

Umělecká díla doslovně nebo metaforicky exemplifikují formy, pocity, příbuznosti, kontrasty, které je třeba hledat ve světě nebo do světa vestavěl . Správnost kompozice, barvy, harmonie - správnost díla jako vzorku takových rysů - se testuje naším úspěchem v odkrytí a aplikaci toho, co se exemplifikuje. Co se pokládá za úspěch v dosažení shody, souzvuku, závisí na tom, co naše zvyky, progresivně modifikované tváří v tvář novým setkáním a novým návrhům, přijmou jako projektovatelné druhy. Určitá Mondrianova kompozice je správná, je-li projektovatelná do schématu vidění světa. Když namaloval Degas ženu, sedící blízko kraje obrazu a vyhlížející z něj ven, popřel tím tradiční kritéria k ompozice, ale nabídl příklad nového způsobu vidění, nové organizace zkušenosti.

Constable: Malířství je vědou a obrazy jsou experimenty

Povaha filosofa

Filosof, stejně jako sukničkář, si vždy připadá, že toho má na krku buď mnoho nebo nemá nic.

Smíření rozporných výroků

Mnohdy je možné výrok a jeho negaci smířit tím či oním způsobem - například tak, že se vztahují k různým částem nebo obdobím světa. Obdobně mohou dva filmy, jeden zobrazující kouli rotující ve směru hodinových ručiček a druhý s koulí rotující opačným směrem, zobrazovat zemi správně z odlišných pohledů. Prokázat, že dvě verze jsou verzemi téhož světa, znamená ukázat, jak jdou spolu dohromady.

Pravda a testy

Výsledky testů jsou pomíjivé a přechodné, zatímco o pravdě a správnosti si myslíme, že jsou věčné.

Dobré testy nemusejí být dokazující - přitažlivost k magnetu je dobrým testem, nikoli však důkazem pro železo. Můžeme používat magnetické přitažlivosti jako zkoušky pro železo, aniž bychom v nejmenším rozuměli souvislosti mezi touto přitažlivostí a složením železa. Vše, co nám stačí ke spokojenosti, je existence dostatečně spolehlivé korelace mezi těmito dvěma faktory.

zpět