[ články | knihy | rozhovory | o projektu ]  
 

 

Schrödinger E. ~ Co je život? Duch a hmota. K mému životu. VUTIUM, Brno 2004
Autor výběru: lb, Rok: 2005

::

Vybrané poznámky a pasáže:

Dědičnost

Dnes bezpečně víme, že se Darwin mýlil, když považoval malé spojité náhodné změny, které se nutně objeví i v nejhomogennější populaci, za projev uplatňování přirozeného výběru. Prokázalo se totiž, že se tyto změny nedědí. Tato skutečnost je natolik důležitá, že stojí za stručnou ilustraci. Když se u sklizně vyšlechtěného ječmene změří, klas za klasem, délka osin a když se výsledek měření znázorní graficky, dostane se zvonovitá křivka patrná z obr., v němž je počet klasů s osinami určité délky vynesen v závislosti na délce osin.

Obr.: Statistika délky osin čistě vypěstěné sklizně. Černě vyznačená skupina je vybrána k setbě. (Jde jen o ilustraci, podrobnosti nejsou ze skutečného experimentu.)

Řečeno jinak: určitá střední délka osin převažuje, a v obou směrech se ukazují odchylky s určitými četnostmi. No a vyberte teď skupinu klasů (je vyznačena na obrázku černě) s osinami zřetelně delšími, než odpovídá průměru, avšak dostatečně četnými k posetí pole pro novou sklizeň. Stejný postup při znázornění statistického rozložení v nové sklizni by měl podle Darwinova očekávání vést k posunu příslušné křivky doprava.

Jinak řečeno, očekával by, že se uvedeným výběrem docílí zvětšení průměrné délky osin. Není tomu tak, pokud se použije opravdu čistě vyšlechtěné odrůdy ječmene. Nová statistická křivka, získaná z vybrané části sklizně, je totožná s původní. Totéž by nastalo, kdyby k setbě byly vybrány klasy se zvlášť krátkými osinami. Výběr zůstává bez účinku, protože malé spojité změny se nedědí. Zřejmě nejsou založeny na struktuře dědičné substance, jsou nahodilé.

Entropie, chaos

Izolovaný systém nebo systém v homogenním prostředí zvyšuje svou entropii a rychleji nebo méně rychle se blíží inertnímu stavu maximální entropie. A vidíme, že tento fundamentální fyzikální zákon je prostě přirozená tendence věcí přibližovat se chaotickému stavu, když tomu nečelíme. Je to táž tendence, jakou vykazují knihy v knihovně nebo stohy papírů a rukopisů na psacím stole; obdobou chaotického tepelného pohybu by v tomto případě bylo přendávání oněch předmětů sem a tam, aniž bychom se namáhali dávat je zase tam, kam patří.

Když se uspořádaný soubor karet zamíchá jednou, dvakrát nebo třikrát, přemění se postupně v soubor s náhodným pořadím karet. To však není inherentní vlastnost procesu míchání karet. Je zcela dobře myslitelné, že by se mícháním výsledného neuspořádaného souboru účinek prvotního míchání docela zrušil a obnovilo se původní pořadí. Nicméně každý bude očekávat první průběh, nikdo druhý - mohl by vskutku čekat pěkně dlouho, než by k tomu druhému náhodou došlo.

Princip neurčitosti, pozorování

Nelze vyslovit žádné faktické tvrzení o daném přírodním objektu (nebo o fyzikálním systému) bez toho, abychom s ním 'přišli do styku'. Tento 'styk' je reálná fyzikální interakce. I když spočívá jen v našem 'dívání se na objekt', musí na objekt dopadat světelné paprsky a musí se od něj odrážet do oka nebo do nějakého pozorovacího přístroje. To znamená, že objekt je ovlivněn naším pozorováním. Nemůžete získat žádný poznatek o objektu, jestliže jej úplně odizolujete.

Existuji, tedy jsem pozorován

Pouze malý zlomek těchto forem života (myslíte-li na počet druhů) se dal do toho 'mít mozek'. A než k tomu došlo, mělo to všechno být představením pro prázdné hlediště? Copak můžeme nazývat světem i to, co vůbec nikdo nevidí?

Představa světa a naše já

Někdy malíř včlení do svého velkého obrazu nebo básník do své dlouhé básně skromnou podřadnou postavu, kterou je on sám. Tak se třeba autor Odyssey, jak předpokládám, zobrazil ve slepém bardovi, který v královské síni Fajáků zpívá o trójských válkách a přivádí zdeptaného hrdinu k slzám. Podobně se setkáváme v Písni o Nibelunzích, když procházejí rakouskými zeměmi, s básníkem, v němž tušíme autora celého eposu. Na Dürerově obrazu Všech svatých jsou shromážděny k modlitbě kolem svaté Trojice vysoko v nebesích dva kruhy věřících, nahoře kruh blahoslavených, na zemi pak kruh lidí. Mezi lidmi jsou králové, císaři a papeži, ale také, nemýlím-li se, portrét samotného malíře jako skromné postranní postavy, která by tam vůbec nemusela být.

Zdá se mi, že to je nejvýstižnější obdoba matoucí dvojrole mysli. Na jedné straně je mysl umělcem, který vytvořil celek; pro dokončené dílo je však jen nevýznamným přívěskem, který může chybět, aniž to ubírá na celkovém efektu.

Etika a příroda

Život je cenný sám o sobě. „Měj úctu k životu!" zní základní etické přikázání Alberta Schweitzera. Příroda nemá žádnou úctu k životu. Příroda zachází se životem, jako by to byla nejbezcennější věc na světě. Život miliónkrát reprodukovaný je z největší části rychle ničen nebo předhazován jako kořist jinému životu pro obživu. Přesněji řečeno, jde o vynikající metodu, jak produkovat věčně nové formy života. „Netýrej, nepůsob bolest!" Příroda toto přikázání ignoruje. Její tvorové jsou odkázáni na věčný trýznivý boj mezi sebou.

„Neexistuje nic ani dobrého, ani špatného, jen myšlení to dělá takovým." Žádná událost v přírodě není sama o sobě ani dobrá, ani špatná, není ani krásná, ani škaredá.

zpět