Lidská stránka lb, autora projektu RGB
Záznam on-line konverzace 10.8.05 22:39, Případné gramatické chyby byly v textu ponechány z důvodu zachování jeho autenticity

::

R: Pěkný večer. Nebude vadit, když ti položím pár otázek, které bychom později zveřejnili na portálu RGB?

lb: Ne

R: Je přece jen trochu pozdě. Chtěl jsem tě oslovit dříve, ale nebyl jsi on-line.

lb: Byl jsem se projít na kopci, abych pozoroval hvězdy.

R: Děláš to často?

lb: Ne tak často, jak bych si představoval. Někdo chodí do kostela, já chodím pozorovat oblohu.

R: Ještě než se dostaneme k plánovaným tématům, proč je noční obloha lepší než kostel?

lb: Cítím před ní hlubokou pokoru, což se o kostele říci nedá. Nemám nic proti kostelům, ale na rozdíl od nebeské oblohy tu kostely nebyly odedávna. Ve srovnání s vesmírem se člověk jeví nicotně a ve srovnání s kostelem poměrně mocně.

R: Začínají se nám tu objevovat velká témata jako bůh a vesmír. Čtenáře ale jistě bude zajímat něco obyčejnějšího, řekněme něco z tvého života.

lb: Souhlasím. Jen podotýkám, že řeč byla zatím jen o vesmíru a kostele. O bohu nepadlo dosud jediné slovo :-)

R: Dobře, půjdu rovnou k věci. Ví se o tobě, že si neustále lámeš hlavu „nesmrtelností brouka“? ;-) Takže, jak jsi se vlastně dostal k filosofii?

lb: Už na základní škole jsem kladl učitelům otázky, na které mi nebyli schopni dát uspokojivé odpovědi. Například ve fyzice jsem se paní učitelky zeptal na takový příklad interakce mezi fénem na vlasy a lodičkou na vodě (napadlo mě to, když jsem se den před tím koupal ve vaně). Později jsem zjistil, že v podstatě totéž řešil jistý Zénon z Eleje a jsou po něm pojmenovány zénonovy paradoxy (o tom, že Achilles nemůže předhonit želvu, o letícím šípu, který stojí a další). Také jsem si všiml, že Baron prášil narazil ne stejný problém, když se pokoušel vytáhnout z bažiny sám za vlastní cop. Jemu se to na rozdíl od mého příkladu podařilo :-)

R: Takže, jakou jsi tenkrát dostal odpověď?

lb: Už jsem řekl, zcela neuspokojivou! Nakreslila na tabuli nějaké newtonovské šipky a řekla, že „je to zjevné“. Vůbec nepochopila, že jádrem mého dotazu byl spor mezi zkušeností a jejím modelem. Dnes vím, že můj příklad byl naprosto chybný, ale tenkrát jsem to vnímal jinak. Takže jsem pak ze zlosti z fyzikálních pomůcek ukradl magnet. Jeden spolužák, dokonce kamarád, mě viděl a začal mě vydírat s tím, že na mě celou záležitost neprozradí jen v případě, když za něj ve výtvarné výchově namaluji Mikuláše.

R: A jak to dopadlo?

lb: Nejsem člověk, který se nechá vydírat. Pokud udělám cokoliv, i hloupost, pak se snažím vždy jednat upřímně a nést i následky. Mikuláše si musel udělat sám. Pak mě udal a já pozbyl své funkce nosiče fyzikálních pomůcek :-)

R: Povedená taškařice. Ale jelikož tématem rozhovoru má být tvoje lidská stránka, tak se tě musím zeptat spíše na takové věci jako: sport, ženy, rychlá auta?

lb: Všechno najednou? Mezi oblíbené sporty patří basketbal, plavání a šachy. První je kolektivní záležitostí, druhé relaxací a třetí tříbí moji trpělivost a soustředění. Ve všech těchto disciplínách patřím ale jen mezi těžký průměr.

R: A ženy?

lb: To už zní zajímavěji :-) Řekl bych „dobrý sluha, ale zlý pán“

R: To se snad říká o ohni? Kromě toho to nezní k ženám příliš lichotivě!

lb: Dobře, byla to nadsázka. Ale mám za to, že ohnivá živelnost je ženskou podstatou. Říká se například „žena neví co chce, ale nedá pokoj, dokud to nedostane“. Jako popis se mi to zdá trefné. Docela výstižné je také „do ženy ani do melounu nevidíš“ :-) Konec lidových moudrostí.

R: A láska?

lb: Eh? Zaprvé, nevěřím na přátelství mezi mužem a ženou. Myslím, že všichni muži, kteří mají nějaké kamarádky by ani chvíli neváhali, kdyby mohli, a z kamarádek by rázem udělali své milenky. Neudělají to však proto, že by buď přišli o své vlastní partnerky nebo by jim dal někdo dříve nebo později do nosu. Je to taková pokrytecká hra na přátelství. Alespoň ze strany mužů. Ženy to dost možná vnímají zcela jinak a opravdu věří v neposkvrněné přátelství.

R: Jestli tomu dobře rozumím, tak by jsi se nejraději viděl v posteli se všemi tvými kamarádkami?

lb: :-)

R: Čekám odpověď…

lb: Já se snažím být trochu nad věcí. Člověk by s takovou mohl celý život podléhat svým pudům a skákat z jedné postele na druhou. Pokud nechcete vidět svět kolem, můžete se neustále schovávat pod nějakou sukni jako pštros do písku. Někomu to vyhovuje, ale není to cesta pro mě. Nebudu se však přít s nikým, kdo mi řekne, že ženské tělo jedním z opravdu hmatatelných důkazů boží existence :-)

R: Tak už tu máme i toho boha, ale já se tě ptal na lásku.

lb: Rozhodně nemám rád zamilovanost. Je to jen poblouznění stejné jako opilost. Výsledky po vystřízlivění jsou v obou případech srovnatelné! Lásku vidím jako vztah dlouhodobého pochopení a vzájemné podpory mezi mužem a ženou. Někdo by mohl namítnout, že láska je cosi metafyzického, snad smyslem života a tak. No, kdo chce, může číst Junga a libovat si v duchařině. Já se rozhodl pro střízlivějšího Freuda.

R: Co tomu všemu říká tvoje přítelkyně? Je dle tvých vlastních slov tvým „sluhou nebo pánem“? :-) Jste spolu přece už řadu let?

lb: Vždyť jsem přiznal, že to byla nadsázka. Respektujeme se a dopřáváme si navzájem dostatek vlastní svobody k seberealizaci. Držet někoho na řetězu stojí mnoho sil a ostatně každý řetěz časem zrezaví a praskne. Takový přístup je k ničemu, ztratíte jen čas a energii. Dva lidé musí vedle sebe kráčet dobrovolně a pokud zjistí, že jsou dokonce i stejným směrem, pak je to důvod k radosti. Občas se samozřejmě stane, že se jeden druhému abych tak řekl ztratíme z dohledu, ale s tím už člověk musí počítat. Svět se mění

R: Ženy máme z krku, teď jsou na řadě ta rychlá auta. Takže…

lb: Auto nevlastním ani v dohledné době o žádném neuvažuji. Je to pro mě jen dopravní prostředek, zatímco pro většinu lidí se jedná spíš o možnost jak okatě vyjádřit stav svého bankovního konta nebo svůj životní názor, BMW vyjadřuje jiný postoj k životu než Ferrari.

R: Není to jen zakrývací manévr pro toho, kdo nemá na kvalitní auto dostatek prostředků?

lb: Máš pravdu v tom, že když už bych si auto pořizoval, např. kvůli rodině, pak bych měl jisté požadavky na jeho kvalitu a bezpečnost. Momentálně ale opravdu žádné nechci už jen proto, že když člověk řídí auto, nemůže se věnovat ničemu jinému. Při řízení nemůžete číst knihu nebo pracovat na přenosném počítači, v autě nepotkáte žádného přítele ani nezažijete žádnou zajímavou historku s opilcem nebo revizorem. Prostě se mi zatím jeví jízda za volantem jako ztráta času.

R: Dobře, posuneme se zase o kus dál. Mezi tvými příteli se proslýchá, že archivuješ spoustu materiálu – společná videa, audio nahrávky, texty - který mnohdy bez jejich svolení používáš dále při své tvorbě?

lb: Asi narážíš na jednu moji práci, kde jsem využil několik let starou nahrávku mého přítele. Vím, že když kdokoliv vezme do ruky nůžky, už lže. Sestříhat dokumentární film znamená v podstatě vytrhat nějaké myšlenky a obrazy a slepit je ve zcela nový tvar, který může být na hony vzdálen původní situaci. Jenže ono už samotné držení kamery při filmování je také formou lži. Když se díváte na videozáznam, je to jako by vám někdo držel zezadu hlavu oběma rukama a otáčel s ní jen tam, kam chce, aby dopadal váš zrak. Bohužel jinak to ale asi nejde.

R: Otázka ale zněla konkrétně.

lb: Přiznávám, že si v některých případech nedělám těžkou hlavu s autorským zákonem nebo dotazovaním zúčastněných. Jak se říká „účel světí prostředky“. Mám za to, že myšlenky by neměly být osobním vlastnictvím.

R: Například v tvé práci Zápisky z podzemí jsi si „vypůjčil“ postavičky známého komiksu Čtyřlístek. Tady snad neplatí zbojnický princip „bral (myšlenky) bohatým a chudým dával“. Použil jsi dokonce kompletní okénka starých čísel Čyřlístku, které jsi jen retušoval. Je to tak?

lb: Dokonce ještě hůř! :-) Ani ten příběh jsem k MÉMU čtyřlístku nevymyslel já, ale nějaký pan Dostojevskij. Nemám chuť tento postup obhajovat. Podstatné je, že výsledek je funkční a že žádný z případných dotčených na tom neutrpěl finanční ani jinou ujmu.

R: Dobrá, Čtyřlístek je minulost, ale co děláš teď?

lb: Čtyřlístek není minulost, ještě mi ve skříni leží slušná část omezené série 200ks. Jsou určeny pro skupinu PTKTZ.

R: Prosím?

lb: PTKTZ – Pro Ty Které To Zajímá. PTKTZ byla šifra pod kterou avizoval doc. J. H. Kocman zvláštní tematicky laděné večery pro úzkou skupinu studentů. JHK byl jedním z mých oblíbených pedagogů na FaVU, čajový guru. Osoba, která u jedněch zaslouženě vzbuzuje obdiv a úctu a pro jiné je přestárlým dinosaurem, který už nepatří do dnešního světa.

R: Zpět k otázce: …co děláš teď?

lb: Sedím u počítače, popíjím Lifter a poslouchám album Hard Volume od Henryho Rollinse.

R: Není to příliš tvrdá hudba před spaním? Mimochodem, otázka byla myšlena na současnou torbu.

lb: Máš pravdu, jeden můj kamarád v recenzi napsal, že se jedná o „megatunový perlík vražený do posluchačovi hlavy“. Zda potom usnu nebo ne ukáže čas a míra zmačkání mého prostěradla. Moje přítelkyně říká, že je prostěradlo po mě ráno vždy jako od prasete – zválené jako od prasete …aby si to někdo nevykládal jinak :-)

R: Takže ještě naposledy: …co děláš teď?

lb: Skončil jsem školu a přiznám se, že mám teď spíše chuť na chvíli zastavit, vydechnout a poohlédnout se zpět, k čemu těch šest let studia vlastně bylo. Rozhodně však nebudu dávat ruce za hlavu, hodlám se teď věnovat projektu RGB. Myslím, že psaní textů a překládání mi v takovém záměru sebereflexe jen pomůžou.

R: Když jsme u té sebereflexe, čeho si ze své tvorby nejvíc ceníš?

lb: Upřímně, každý malíř, i ten nejvýznačnější, namaluje maximálně 5 nebo 10 opravdu pořádných obrazů za život. Ty další stovky, které také namaluje, jsou jen podestýlkou. Mnozí dokonce namalují jen 1 až 2 pořádné obrazy. A opravdu nejvíce malířů je těch, kteří nenamalují ani jeden takový pořádný obraz.

R: Střelba do vlastních řad! Tvoje odpovědi jsou ale vyhýbavé. čeho si ze své tvorby nejvíc ceníš?

lb: S vyhýbavostí jsem se už narodil. Navíc jsem dělal jsem i školní politiku, zástupce studentů ve fakultním senátu, takže jsem měl možnost svoji vyhýbavost dovést k dokonalosti :-) Čas opravdu letí a za chvíli bude půlnoc. Necháme naši debatu na jindy?

R: Dobře, alespoň víme, kde příště můžeme začít. Ještě napiš, kdy ono „příště“ bude?

lb: Těžko říct. Dřív bylo luxusem mít auto, mobilní telefon nebo počítač s připojením na internet. Dnes se karty obrátily a co bylo luxusem je teď ubohý šedý standard. Luxus je dnes NEVLASTNIT auto, ani telefon nebo připojení k internetu. A já si rád dopřávám luxus, takže kdo ví, kdy se zase připojím :-)

R: Doufejme brzy, měj se.

lb: Taktéž a pěkné sny.

zpět