Umění v "laické" společnosti ~ Lukáš Berta, Robert Chudý
Práce do předmětu Sociologie FaVU VUT Brno 2001

::

První část textu je přepisem nejdůležitějších pasáží magnetofonového záznamu konverzace mezi Lukášem Bertou a Robertem Chudým. Téma rozhovoru mělo být původně zaměřené na aspekty umělecké evaluace a formy sociální interakce v umělecké instituci; velmi brzy však vyšlo najevo, že není možné bavit se seriózně o vztazích v instituci, která svoji existenci ve velké míře zakládá na pojmu, jehož definice je přinejmenším krajně diskutabilní. Kvůli lepší ilustraci zastávali diskutující opačná stanoviska.

1. …

rc: „Intersubjektivita je minimální míra objektivity, kterou je možné vnést do hodnocení čehokoliv. Problém je v tom, že ty nemůžeš zhodnotit, zda autoritativní přístup má reálný vliv na výsledky, protože nejsi schopný ohodnotit výsledky."

lb: „Máš pravdu. Měřítka jako úspěšnost v praxi po absolvování této školy a další nejsou adekvátní jako přímá měřítka vzhledem k procesu jakým bylo to či ono vyučováno."

2. …

rc: „Je to stále o tom stejném. Zde se operuje s hodnotou, která není podchycená."

lb: „A co když je umění právě v tom, že jej nelze definovat? Když řekneš, že umění je toto, toto a toto, pak by ho mohli dělat všichni."

rc: „Takže umění je podle tebe v tom, že dokážeš ostatní oklamat, že jsi lepší než oni?"

lb: „No, nemyslím, že bych právě tohle řekl."

rc: „Ale ano, to si právě řekl. Řekl jsi, že potom by to mohl dělat každý …proč by umění nemohl dělat každý?"

lb: „A proč by neurochirurga nemohl dělat každý?"

rc: „Ale může. Teoreticky každý může dělat neurochirurga. Ale ne každý může být teoreticky umělec."

lb: „Počkej, ještě k tomu neurochirurgovi, a co když ti granát utrhne obě ruce i nohy? Pak podle mě nemůžeš být neurochirurgem, to se na mě nezlob."

rc: „Tak teď už zacházíme velmi daleko… můžeš být stále neurochirurg. Neurochirurg není tvoje fyzická zdatnost apriori."

3. …

rc: „Proč by každý nemohl být umělcem? Když ty stojíš před obrazem, jak zjistíš, jestli to je nebo není umění?"

lb: „To právě stojí a padá na té definici umění, která jak ty říkáš existuje a já tvrdím, že neexistuje."

rc: „Já tvrdím, že existuje a neodpovídá. Ta definice je úplně něco jiného, než jak to lidé chápou."

lb: „Takže ty tu definici znáš?"

rc: „Já beru umění jako apriori utilitární věc, jako trabant, to je jedno… Když vedle sebe postavím Picassa a trabant, tak je to pro mě stejně užitková věc."

4. …

lb: „Lze tedy říct, co je umění a jaké by umění mělo být?"

rc: „V tomto momentě není důležité, jaké by umění mělo být. Mě nyní zajímá, jak rozlišíš, zda něco je či není umění. Alespoň intersubjektivně; subjektivně je to jedno, subjektivně můžeš na cokoliv povědět cokoliv. Subjektivně jsi zodpovědný jen sám za sebe. Vezměme si tedy teď tu relativně vyšší míru zodpovědnosti, tu intersubjektivní. Pozici, která je obhájitelná, ve které můžeš říct, že toto je a toto není umění."

lb: „Tak tedy…?"

rc: „Zamysli se. To fakt nejde. A ještě umělci jsou takový zvláštní typ lidí, že to dokonce sami tvrdí, že to nejde ...definovat umění."

lb: „Ale před chvíli jsi řekl, že ta definice existuje."

rc: „To nepopírám. Ale umělci jsou tak divní, že to, že si protiřečím, pro ně nepředstavuje vůbec žádný problém."

5. …

lb: „A co bys řekl tomu, že se v umění odráží citová složka, kterou nelze zahrnout do oné takzvané objektivní definice?"

rc: „Pro mě mezi rozumem a city neexistuje rozdíl.Já když cítím bolest, tak o ní i vím. Já nedokážu cítit bez přemýšlení. Nedokážu přemýšlet bez cítění. Jak můžeš oddělit logiku od citů? Kdo tam dal tu čáru? Tam přece žádná čára není. To že se lidé chovají iracionálně …chovají se jako hlupáci a ne, že to cítí jinak. Probuď mě z mého spánku a vysvětli mi, kde je rozdíl mezi logickým racionálním uvažováním a city. Já ten rozdíl nevidím."

lb: „Už jsme se o tom přece bavili. Rozdíl je minimálně v tom, že city mají samy o sobě také svou logiku, ale pracují třeba někde v nevědomí."

rc: „Ano, ale moje nevědomí nejezdí za mnou ve vozíku. To jsem taktéž já jako moje vědomí. Nevidím rozdíl."

6. …

lb: „Že se k tomu zase vracím, tak jaká je tedy ta banální definice umění?"

rc: „Umění je to, co je za umění uznané. To, co visí v galeriích a někdo řekne, že to je umění. To je definice umění taková, jaká je všeobecně chápaná."

lb: „To ale víme oba dva, že to není pravda."

rc: „Já jsem ale neřekl, že ta definice odpovídá něčemu, co bych já chtěl chápat jako umění. Ale problém je v tom, že to umění v podstatě pro mě apriori neexistuje. Pro mě existuje filozofie, která může být aplikovaná do něčeho, co může být postupem času chápané jako umění …a v tom případě to spadá do té stejné definice: Když to visí v galerii, je to umění. Když někdo uzná, že dělám umění, tak to je umění."

7. …

lb: „Nikdo z lidí si nekupuje kýč s tím, že si kupuje kýč, ale s tím, že si kupuje umění. Ale kýč není umění."

rc: „Jestli je kýč protipól umění a ty nemáš definici, tak…"

lb: „Máš dobrý umění a špatný umění, ale kýč je mimo umění. Kýč se v tobě třeba pokouší vyvolávat citové odezvy naprosto přímo na rozdíl od umění. Například obrázek plačícího chlapečka s velkýma očima …motivy, na které bys měl i v reálu tendenci reagovat přímo emocionálně. Kýč má, na rozdíl od umění, tendenci tě utvrzovat v tom, co cítíš. Tak, že to, co cítíš, považuješ za správné, protože bys totéž cítil i v reálu. Zatímco umění se tě mnohdy snaží znejistit. A proto hodně lidí, kteří přijdou do galerie, nechápe minimálně moderní umění právě v té poloze, že se jedná o něco, co se jim snaží zpochybnit jejich svět, kterej je dneska i bez umění už dost chaotickej."

rc: „Teď vyslovím argument, který bude polopatistický: Co v tobě vyvolá obraz plačícího chlapečka s velkýma očima? Ve mně pochybnosti! Tak potom by to mělo být umění, ne?"

lb: "Pochybnosti…"

rc: „Pochybnosti o tom, co ten člověk, co to udělal, se mnou měl za lubem. Chtěl ve mně skutečně vyvolat ty city nebo chtěl poukázat na to, že většině případů obraz plačícího chlapečka s velkýma očima vyvolává ty city."

lb: „Ale to je ten nadhled, který většina lidí nemá, a proto se obklopuje kýčema."

rc: „A… ? Když si postavíš chlapečka s velkýma očima, který pláče a je to kýč. A vedle si postavíš kopii a jen povíš, že chceš říct, že toto vyvolává v určitých lidech přímé emocionální reakce. Je to proto umění? Já v tom rozdíl nevidím. Kde tam ten rozdíl je? V tom, že se to o tom jednom ví?"

8. …

rc: „Co uznáme za umění, je umění. Předchází tomu samozřejmě subjektivní úroveň. Nemůžeš uznat, že něco je objektivně uměním, když si subjektivně myslíš, že to není umění …pokud nejsi politik."

lb: „Co když 80% lidí řekne, že čokoláda je dobrá? A co když se 80% lidí shodne na tom, že toto je umění, pak je to podle tebe umění a čokoláda je dobrá, jen proto, že si to 80% lidí myslí?"

rc: „Problém je, že je fluktuace mezi tím, zda něco je nebo není uměním. Je to dynamický proces. Můžeš mít jeden den 80% lidí, kteří si myslí, že Van Gogh je umělec, a 20%, že umělec není. Těch 20% pracuje a pracuje, až jednoho dne přesvědčí těch 80% o tom, že Van Gogh umělec není. A bude potom jeho dílo umění, když o něho 80% lidí nebude mít zájem? Van Gogh tak přestává být umělcem. Ale to je jenom teorie. Samozřejmě v reálu funguje diktatura menšiny, to je specielní případ. Když umělecké instituce, ne umělci samotní, prohlásí něco za umění, tak lidé k tomu přistupují institucionálně. Člověk přijde a zeptá se; podá dotazník: Je toto umění? A instituce, která je ve struktuře společnosti jakoby zodpovědná za to, co je a nebo není uměním, odpoví ano nebo ne. Když řekne ano, je to umění, když řekne ne, není to umění. Umění podléhá pravidlům jako církev. Když církev řekne, že bůh tě nemá rád, tak tě bůh nemá rád, a nezávisí to na tom, jestli tě bůh má a nelb: „má rád."

lb: „Já mám pocit, že ty všude vidíš ty instituce, zatímco já vidím všude spíš ty konkrétní lidi. Přece v čase a prostoru se jedná vždy vzhledem k té instituci o souhrn nějakých lidí, kteří ji ztělesňují."

rc: „Ne, ne. Člověk není prostě informovaný o všem, co se děje. Ty prostě nemůžeš vědět, co je umění, když se uměním nezabýváš. A jednoho dne to potřebuješ vědět, tak co uděláš, na koho se obrátíš? Na odborníka. A kdo je odborník?"

lb: „Umělci."

9. …

lb: „A co když Karel Gott prodává svoje obrazy 2x dráž než významní umělci u nás. Neprotiřečí si to trochu, když jsi říkal, že těch 20% intelektuálů rozhoduje za 100%? Vysvětli mě ten paradox, že Karel Gott není uměleckými kritiky uznán jako umělec, ale přesto je v oblasti umění obchodně úspěšnější."

rc: „Nevím, co se ti na tom zdá nelogické. Lidi ty peníze nemuseli dát za to, že to je umění, ale za to, že to nakreslil Karel Gott. Mohli si ale také upřímně myslet, že to je umění, to nemůžeš vyloučit. A další aspekt je, že umění prostě není objektivní vlastnost díla. Prostě není. Je to něco jako barva, ta taky v podstatě není objektivní vlastnost. Když není světlo, není barva. My nemáme všeobecnou přímou demokracii. Jsou experti, jsou lidé, kteří tvrdí. A ne že se 80% lidí rozhodne, že něco je umění, tak prostě na Karlově univerzitě nějaký kunsthistorik naběhne do análů a začne přepisovat Karla Gotta. Vezmi si třeba noviny, seriózní Timesy, a vezmi si třeba Sun. Tak v Sunu ti budou tvrdit, že Karel Gott dělá umění, protože 80% lidí si to myslí. Ale ty seriózní noviny nečerpají z názorů lidí, ty čerpají z názorů institucí. A instituce říkají: Karel Gott není výtvarník. V Timesech budeš mít vytištěné: Karel Gott není výtvarník a v Sunu: Karel Gott je vynikající výtvarník. A jak teď rozlišíš, co je na tom objektivní? Kde tam je rozpor? Ten řekl A a ten řekl B, nedohodli se, konec.

Komentár:

Stať 1. Poukazujeme na diskutabilný rozmer hodnotenia krátkodobých aj dlhodobých výsledkov rôznych pedagogických prístupov. Predsa len sa zdá opodstatneným názor, že umelecká pedagogika by mala mať zvláštnu štruktúru.

Stať 2. V tejto časti sme sa snažili poukázať na veľmi častý jav určitého formálneho nadradzovania umeleckej inštitúcie. Materiál opisujúci až kam tento postup môže viesť by bol vhodný na samostatnú analýzu. V každom prípade predstavuje jeden zo základných jadier konfliktov pri každom teoretickom diskurze o umení (či už akademickom alebo čisto neformálnom)

Stať 3. A jeden z typických argumentov tzv. "amatérskej" verejnosti. Utilitárnosť či neutilitárnosť umenia je jedným z problémov, dôležitých pri snahe o prehodnocovanie pozície umenia v spoločnosti.

Stať 4. a 6. Tu sme sa snažili o uchopitelné definovanie umenia. Obe state navzájom súvisia a ukazujú že pravdepodobne nie je možné určiť konzervatívnu definíciu umenia bez toho aby došlo k zníženiu jeho kreatívneho potenciálu. Určitá miera liberalizmu sa zdá byť nevyhnutná pri snahe o akékoľvek hodnotenie toho či onoho javu honosiaceho sa názvom umenie.

Stať 5. Tento problém nie celkom súvisí s diskutovanou problematikou. V každom prípade je jedným z fenoménov 20. storočia a nepriamo sa dotýka aj problematiky umenia. Tento rozmer je známy ako intuitívne chápaná kvalita diela a má nepochybne veľký význam pri prehodnocovaní jeho kvalít. V každom prípade validita takéhoto poňatia je prinajmenej sporná. Paradigmatické prehodnocovanie je protipólom tohoto počínania.

Stať 7. Gýč a umenie. Čo dodať....

Stať 8. Inštitucionálny prístup k evaluácii umenia je výsledkom mnohých politických, kultúrnych a sociálnych udalostí, ktoré sa udiali počas tvorby ľudskej civilizácie. Opäť tu rezonuje otázka, nakoľko je tento spôsob aktuálny a či má v informačnom veku ešte zmysel.

Stať 9. V tejto časti šlo o ukážku relativizácie hodnôt. Je pravdepodobne nevyhnutné brať na vedomie existenciu paralelných inštitúcií, ktoré majú snahu vyjadriť sa k problematike na ktorej hodnotenie neboli primárne vystavané. V takýchto prípadoch spravidla prevláda forma diktatúry väčšiny vyvažovaná tradicionalistickým postojom tzv. "odbornej" inštitúcie.

Dodatek:

V bodě 6. podlehl cenzuře následující odstavec. S odstupem několika let jsem si dovolil jej opět zařadit alespoň ve formě dodatku.

rc: „Například readymade. Čím je readymade uměním? Tím, že to či ono dává do nových souvislostí …no ale jaké jsou nové souvislosti. Vezmeš jablko, postavíš ho na stůl a je v nových souvislostech. A když ho postavíš na zem, je to readymade, je to umění? Je to přece v nových souvislostech. Stále měníš souvislosti. Foukne vítr, je to jiná souvislost. Vezmeš nůž, píchneš ho do jablka, je to jiná souvislost. Tak potom je umělec každý kuchař!“

zpět