REVIZOR | on-line román

Get Adobe Flash player

Probuzení

Každý atom v mém těle je zmatený. Nerozhodně se všechny přemisťují z místa na místo. Cítím jejich tepelný pohyb, to chvění, umocněné zoufalou touhou vybavit si a rozhodnout, kde byl který před chvílí a kam se přesune za okamžik. Červené krvinky roztřesené únavou neunesou tíhu kyslíku a plavou bezvládně mými žilami jako hejna leklých ryb. Bože, mně je zle! Všechno kolem je důkladně natřeno na černo. Vlastně to není černá, je to tma. Tak jako zlo může být jen nedostatkem dobra, tak i tahle tma na mě působí úplnou absencí světla. Je jako rozpraskaná vysušená zem, která touží být zalita a stmelena provazy deště. Je třeba rychle někde sebrat směs obrysů a barev a chrstnout ji do prostoru kolem sebe. Šmátrám vlevo. Zeď, zeď, šňůra, vypínač, světlo. Oslepující kaše paprsků pokryla nejbližší okolí. Pomalu se běloba vsákla a začal jsem pod ní rozpoznávat věci. Sklenka čaje, pohozené knihy, budík. Jsou tři hodiny. A mně je zle. Chtěl bych se z toho probudit. Jenže to se právě stalo a nic lepšího není k mání. Jen tahle ohavná realita, kde se každá věc a každý zvuk zabodávají do mého těla, hluboko pod kůži, jako bych chodil bosýma nohama po rozsypané tabuli skla. Pokoj na mě působí jako mikrovlnná trouba. Cosi neviditelného mě v něm rozpaluje k nepříčetnosti. Musím pryč. Třeba do koupelny. Ruce opakovaně roztínají silný proud vody, který se šněruje z trubky do umyvadla. Omývám si obličej, jako kdyby bylo možné smýt z něj všechnu tu nejistotu. Je noc a ta člověka unaví a ošálí. Noc člověka obejme a začne ho hladit po tváři jako první láska v parku. Jsi jen můj, dýchá láska do obličeje a přísahá k tomu vlhkýma očima. Ale první láska je pryč a tuhle noc je potřeba roztrhat jako dopis na rozloučenou. Mám pocit, že se divoce roztočená zeměkoule zabořila do mého života jako pneumatika do bahnité polní cesty a dala mi co proto. Mýdlové bublinky se pomalu ztrácí ve víru vody. Nějak podobně musím spláchnout vlastní myšlenky. Utřu si z čela vypocenou špínu a zkusím pohled do zrcadla. Neboj se, on tě nekousne. Chvíli to zkouším, pak zhasnu. Zpátky do postele trefím i poslepu. Stačí mít ruku nataženou před sebe. Jen pro jistotu. Ve dne přece taky tápu, dokonce s otevřenýma očima. Takhle potmě je to alespoň upřímnější. Přitáhnu si deku až po bradu. Zavřu oči a představím si, jak pohledem rozkrojím ranní slunce podobné žloutku. Zametu z oblohy drobky místo mraků a bude po snídani. Pak svůj ret utopím v hrnku studeného mléka. Pár ovesných vloček pro zdraví. Sakra, zapomněl jsem prášky nalačno. Ještě taška, kontrolní pohled na ledničku, sporák a dřez. Boty, zamknout a nasadit sluneční brýle. Můžu jít.

Červená na semaforu

Neupravené keře kolem chodníku si vzájemně vjíždějí do vlasů. Ptáci, jejichž jména neznám, se snaží využít takové nepozornosti a kradou zanedbaným keřům narůžovělou vyrážku, až jim zůstanou holé, zlostí zelené, tváře. Kdybych takhle sezobnul některou z těch červených bobulí, možná bych se probudil jako Neo v Matrixu. Jdu dál. Škobrtnu o vystouplou dlaždici na chodníku. Asi tu zabloudil silný kořen stromu. Stojím na křižovatce. Nohy mi k zemi přilepil červený panáček semaforu. Svět je nedokonalý nebo mu spíš nerozumím. Zelená. Minu půvabnou dívku. Na rozloučenou mi mává už jen vůně jejího parfému. Mířím k zastávce. Dopravní špička připomíná převařenou rýži, kterou sousedka někdy po obědě hází havranům. Auta se zasekla v ulicích jako zrnka mezi škvírami staré dlažby. Kéž by shůry přiletěl nějaký osvícený zobák a zjednal tu pro jednou konečně pořádek. Žlutý zobák prozřetelnosti, velký třeba jako tornádo, by jak vševidoucí prst oddělil pouliční zrno od plev. Ach, kéž by! Platím přece daně a ctím pořádek. Věřím ve spravedlnost. A není to úplně špatný nápad s tím žlutým zobákem. Možná založím nějakou sektu. Než přijde ona prozřetelnost, budu střežit pořádek alespoň já. Na příspěvcích a zřeknutí se majetku získám od svých nových bratrů a sester dost, aby se moje noha už nemusela dotýkat téhle nečisté země. Nakonec přepychem ztloustnu, až mi mozkové dráhy zarostou tukem a nebudu ani na potřetí schopen složit jednoduchou větu s podmětem a přísudkem. Teprve pak přiznám, že jsem nikdy na prozřetelnost vlastně nevěřil, ale že za tu legraci a především za ten nekonečný seriál endorfinů to prostě stálo. Aleluja! Fuj, to jsem se odporně zasnil.

Newton nebo Newman ?

Předbíhám dva mladíky, první holohlavý, druhý s mastnými tmavými vlasy. První říká něco o tom, že lety raketoplánů do vesmíru jsou plánovány podle Newtonových rovnic, i když všichni díky Einsteinovi ví, že svět není uspořádán podle Newtona. Reakci druhého spolykaly motory startujících aut. Vesmír uspořádaný podle Newtona? Sakra, minul jsem asistenty fyzikálního ústavu nebo dva prodavače rohlíků, co si včera přečetli v novinách článek přesahující možnosti jejich chápání? Vesmír je nejspíš jako meruňka, ať se to mně, těm dvěma prodavačům a Newtonovi líbí nebo ne. Meruňky tu jsou k snědku a ne k pozorování. Kdybych takhle natrhal bednu meruněk a dva měsíce je pozoroval, tak se můj byt zaplní smradem a mouchy mi budou dávat dobrou noc. Uskladnit doma k pozorování Einsteina, Schopenhauera nebo Kanta, zamořím si život filosofií. Kulhám. Jak se to stalo? To nic, cestou z kuchyně jsem uklouzl. Asi dilatace času? Nebo kontrakce délek? Nebo jsem to prostě jenom nějak nevyměřil. Sednu si raděj do křesla. A co dnes dávají v televizi? Vůle k životu. Výborně! Pěkně napínavé. Nejlepší přítel hlavního hrdiny nejprve blábolí něco o vyvolenosti ke světovému konání a vzápětí se na ulici rozpláče při pohledu na ztrhaného nemocného koně. Jak dojemné, ale asi se na to nedodívám. Chci vstát, ale nejde to. Nemůžu se narovnat. A to mě zase chytly záda nebo ten kategorický imperativ. Hvězdné nebe nad námi a mravní zákon ve mně. Fuj! Konec spekulací. Konec filosofického rozjímání. Konec velikánů. Raděj vyvětrám smrad z těch meruněk. Nietzsche, Newton nebo Paul Newman? To je prostě jedno, ale raděj to poslední. Mě spíš zajímá, jestli se večer v kině nezasekne promítačka a jestli mě z vína nebude zítra pálit žáha. Ještě že jsou ti dva rozumbradové pryč.

Hanka

Uf! Co to bylo za zvuk? Sáhnu do kapsy a podívám se na mobil. Žádná zpráva. Dnes by ale Hanka mohla napsat. Displej výsměšně pohasíná a naznačuje mi, že v teple mé kapsy mu bylo líp. Pravda je, že mi otrnulo. Ještě před chvílí můj cévní systém představoval klec, ze které neuteče ani jeden pocit, ani jedna myšlenka. Všechny o sebe bezmocně narážely jako mouchy chycené za okny vyhřátého bytu. O skleněné tabule si takové mouchy dokážou za den vytlouct duši z těla. Výhled, dálka a beznaděj. Čím blíže konci, tím zběsilejší a křečovitější pokusy prorazit nejasnou bariéru. Ještě před chvílí se kolem mé postele plazilo vlastní sebevědomí jako pokřivený had schopný uštknout mě i kohokoli dalšího a teď myslím na to, že by mi mohla napsat Hanka? Komu by měla psát? Ještě před chvílí jsem nedokázal snést pohled do zrcadla a teď bych chtěl svou zrezavělou duší drásat její zjemnělou pleť. Všechno, co mě žralo a spalovalo, by stálo mezi námi. Špína by umazala moje slova. Špína by nás umazala oba. Dobře, že mi nenapsala. Že mi nenapsala ještě teď.

Když tě někdo...

Trochu se potácím, ale toho si nikdo z kolemjdoucích patrně nevšiml. Všichni spokojeně popocházejí, žvýkají, čtou noviny a čekají na tramvaj. Každý druhý z nich určitě včera viděl ten film, kde hlavní hrdina prohlásil, že „Pokud tě někdo opravdu miluje, nemusíš mu nic dokazovat.“ Někdo tě miluje a je to. Nemusíš mu dokazovat, že jsi extra třída, že na to máš, že třeba přečůráš jedním mohutným pramenem moře z Bretaně až do Ameriky. Řekněme, že u toho bude velká pobřežní párty přenášená živě na MTV. Hudba hraje a holky v bikinách vrtí do kamery zadkem. Jedna vedle druhé, jako když se dotknete vánočního stromečku a baňky se lehce roztřesou. Nepotřebujete stromeček. Santa je tu každý den, když máte dálkový ovladač. Tohle je totiž Amerika! Kde je sakra ten pramen? Už se ho nemůžeme dočkat. Záběr na netrpělivě vyhlížející diváky, pak na oblohu, střih na evropskou půdu. Tady se připravuje šampión. Žádná párty. Akce se trochu vymkla z rukou. Francouzští zemědělci házejí po štábu rajčata. Chceme dotace, subvence, agrární smír a kozí sýr. Vše sponzoruje RedBull, který dá vašemu pramenu křídla. Podívaná k uzoufání. Ach jo! Zemědělci jsou konečně vytlačeni mimo záběr. Ten s koženou čapkou se mi nějak nezdál. Neměl nohavice od bláta jako druzí. Že by to byl jen nastrčený kompars? Člověk dneska nikdy neví. Šampión rozepíná kalhoty. Režie dělá detailní záběr a zároveň rozostřuje, aby náhodou děti nepřišly k újmě. Děti totiž rozhodně neví, co mají v kalhotách nebo ještě lépe, co mají pod sukní. Hlavně v nich proboha nevzbuzovat zvědavost. Kdo by jim vysvětlil, že mezi klukem a holkou je vlastně větší rozdíl než mezi černochem a bělochem v jednom basketbalovým týmu. Rodiče přijdou z práce až za hodinu. Vysvětlování si Santa nevezme na triko. Tady děláme zábavu a ne doučování biologie. Propásl jsem začátek. Režie teď nabízí pohled na vskutku mohutný proud vody, který se dotýká oblohy a mizí za obzorem. Ani David Copperfield nenabídl takovou podívanou. Zmizela socha svobody. To je toho. Tady je pramen spojující dva kontinenty. Produkt nadlidského úsilí a genetické jedinečnosti. Vyhřátý proud u nebeské klenby vytvořil dokonce duhu. Nevídané. Člověk by chtěl téměř pokleknout a s pokorou před takovým vzepjetím všemocné matky přírody uronit dojetím slzu. Seber se člověče a nekymácej tou kamerou!

...opravdu miluje

Střih zpět do Ameriky. Tady se zakrývá aparatura. Šampiónův proud se přes oceán buď roztříštil nebo prostě jen začalo pršet. Kdo ví. To, co padá z nebe, nevoní stejně jako nevonělo ani nikdy dříve. Čas pro přímý přenos beztak vypršel a za týden už nikdo nebude vědět, kde je vlastně Bretaň. Myslíte Vietnam? Ne, přece Bretaň. Ale to máte fuk. Lidé otvírají deštníky a přes ně ubíhají titulky. MTV Párty končí a teď přijdou hity 90. let. Vsadil bych se tedy, že scénárista filmu „Pokud tě někdo opravdu miluje, nemusíš mu nic dokazovat“ má již od dětství astma, uhrovitý obličej a pravou ruku kratší než levou. Nejraději se dívá na svého věrného jezevčíka, který neodmlouvá a hlavně není tak náročný jako ten, kdo umí chodit po dvou místo po čtyřech. Kdokoli jen trochu náročnější by totiž tohohle scénáristu dohnal dřív nebo později k sebevraždě. Určitě se také při čištění zubů nedívá do zrcadla a ve snu touží přečůrat v přímém přenosu celé lidstvo nebo aspoň moře z Vietnamu do Ameriky. Vlastně z Bretaně do Ameriky. Ale to máte fuk. Aby to nebylo tak jednostranné, tenhle scénárista má částečně i můj obdiv. Hádejte proč? Aspoň věří tomu, co dělá. Věří, že jeho lopotná cesta životem má cíl. Že je součástí velkého nebo aspoň trochu většího plánu. Nemusí třeba chodit do kostela, nemusí se modlit, ale tak nějak prostě věří ve smysluplný život. V život, který nekončí v deset večer, kdy k smrti unavený usnu před posledním setem přímého přenosu tenisu. Canas smetl během čtrnácti dní už podruhé Federera. Tys to zaspal? Holt nejsi vyvolený. Nejsi součástí velkého plánu. Nejen že nebudeš v životě dělat významné věci, ale nebudeš se jich účastnit ani jako divák. Tisková zpráva na sportovním serveru zítra ráno je pro tebe víc než dost. Ale za to děkuj a buď šťastný, protože ten nahoře je vševědoucí a pro každého chce jen to nejlepší. A proto se zbav svévole a pamatuj, že právě tvoje nicotnost je pro tebe nejlepší. Kdyby nebyla, to by On nestrpěl a ve své vševědoucnosti a všemocnosti by jiný život pro tebe přichystal. To ti povídám! Žádná prozřetelnost v podobě žlutého zobáku ani tornáda z nebe nepřišla. Jen přecpaná tramvaj je tu. Ale teď chci nastoupit já.

Tramvaj je tu

Moje tramvaj je tu. Mám sto chutí někoho dloubnout loktem do žaludku. Moment. Prvně vystoupit, pak nastoupit. Poločas rozpadu jádra uranu je zanedbatelný okamžik proti těmhle hlemýždím závodům. Šlápl jsem nějaké paní na nohu. Konečně! „Moc se omlouvám, to se na mě tlačili tady zezadu. Ještě jednou nezlobte se a promiňte.“ Doufám, že jí aspoň sleze nehet na palci. Baba jedna! Jestli se vůbec holí v podpaží. Mobil se ozval. Že by Hanka? Ale nic. Přišlo mi na mobil jen oznámení o doručené poště. Jsem na mobilu snad závislý. Ta myšlenka, že mě někdo potřebuje. Že mi někdo píše. Chci SMS každou hodinu. Nejméně jednu. Co naplat, že teď znovu píše Leo Griffin, který mi už včera posílal aktuální farmaceutický bulletin. Ne, pardon, už si vzpomínám. Včera mi na chlup stejný bulletin posílal pan Rolando Robinson. Měli by se kluci domluvit a udělat si ve firmě pořádek. Posílat tolikrát stejnou brožuru, to nedělá na zákazníka dobrý dojem. Beztak jsem si ještě nikdy od pana Griffina ani od pana Robinsona neobjednal jedinou tabletku. Snad že bych si vybral něco na hubnutí nebo na povzbuzení? Ba ne. Co kdybych jim raději napsal, že prášky nejsou v módě. Teď se přece pije čaj. Včera jsem o tom četl přes rameno jednomu mladíkovi. Měl tlustou knihu, která se do tramvaje ani za mák nehodila. Neohrabaně velké listy, které není snadné ohnout. Přímo ideální pro čtení přes rameno. A tak čtu, že pití čaje je prevencí proti rakovině, že čaj je blahodárným životabudičem, který zneškodní problémy oběhové soustav, že čaj má pozitivní účinky na trávení, že čaj je nezbytný pro zdravé zuby. Uf, to jsem se zadýchal. Snad že bychom všechny prášky naházeli do řeky a začali pít jenom čaj? Něco na tom bude. Po dnešní noci začnu o čaji vážně uvažovat.

Čaj

Ale tohle mě zajímá ještě víc. Mladík v tramvaji otočil list. Pověst praví, že asi tři tisíce let před Kristem jednomu staříkovi spadly do kotlíku nějaké uschlé lístky, když zafoukal vítr. Ten zabarvené horké vody usrkl a nevycházel z údivu. No jo, jenže jiná pověst také praví, že velmi sveřepý zastánce meditace začal usínat a nenapadlo ho nic lepšího, než si ustřihnout oční víčka a zahodit je. Co z nich asi pak vyrostlo? Mimochodem mu pak říkali Buddha. Nebudu vás napínat – vezměte nůžky, ustřihněte si rovnou obě víčka a vyzkoušejte to sami. Dělat ze sebe při meditaci čaj, to je asi skoro stejně dobré jako navlíknout si korálky, oholit hlavu a tvrdit, že takhle buddhismem bojujeme proti lupům a roztřepeným konečkům vlasů. Uříznout si víčka… mám lepší nápad: nechat si uříznout prst od Yakuzy, nejlíp prsteníček. Pak říct přítelkyni: „Promiň holka, ale nemůžu se ženit, nemám prsteníček. Jak bychom si asi měnili na radnici prstýnky? Budu se teda raděj věnovat duchovní cestě, když už jsem s tou zpropadenou meditací začal.“ Ze zahozenýho prstu by pak třeba vyrostla udice. Jen ji sebrat a jít na ryby. Tam je pro meditaci boží klid. Uříznout si horní víčka není prostě jen tak. Člověk pak nemůže mrkat na holky. A co teprve jezdit na kole! Například jezdit v létě na kole kolem přehrady a mrkat na holky, co se tam opalují nahoře bez. Já si občas na kolo zapomenu vzít brýle a to pak umím vyjmenovat všechny svatý. Vždycky mi do oka něco spadne. Být týpek jako Buddha bez očních víček, tak to na kole bez brýlí naperu do prvního keře. Ale na druhou stranu by se pak dalo toho víčkovýho deficitu bez obalu využít jako záminky pro seznámení s nějakou z těch nahoře bez. Vyhrabat se z křoví a přijít za ní: „Omlouvám se, že ruším tvůj klid, ale spadlo mi něco do oka. Nemůžeš se mi na to podívat?“ Zkoumavý pohled. Buddha na to: „Jasně, uřízl jsem si víčka. Je to teď v módě. Všichni, kdo sedí v práci od rána do večera, to teď tak dělaj. Ti, co meditujou, zrovna tak. Už pár let jsem se pořádně nevyspal, tak k čemu víčka.“ Být Buddha bez víček by tak nakonec mohla být nesrovnatelná výhoda v tom současným tvrdým konkurenčním boji úspěšných a ještě úspěšnějších katalogových samců. „Víš, já nejsem z titulní strany. Nejsem model jako přes kopírák. Všichni chtějí víc a víc a mně dělá kromobyčejně dobře chtít zase míň a míň. Ani víčka nepotřebuju. Přicházím naplnit Tvůj život zevnitř. Jsem prostě jinej. Ale neboj, je to jen na zkoušku. Když nepocítíš žádnou pozitivní změnu do třiceti dnů, dostaneš peníze nazpět.“

Kefír

Zpátky k panu Griffinovi a panu Robinsonovi. S čajem to jistě bude stát za pokus, ale člověk by se neměl upínat jen k jednomu řešení. Svět není černobílý. Zastavím se dnes ještě v obchodě pro kefír. Ten je údajně zcela báječný. Doktor mi říkal, že můj imunitní systém je v troskách. Pilulky jsou fajn, ale není nad stádo bakterií laktobacilus, které pokryjí mé střevní stěny životodárnými účinky. Tuhle jsem třeba olízl poštovní známku a omylem polkl. Nepatrný zbytek lepidla na jazyku. Brrr! Třesu se z ohavné chuti ještě teď. Polknout poštovní lepidlo je prostě příšerná a navíc zhola zbytečná věc. Obzvláště v současné úhledně čisté a spořádané digitální době. Vsadil bych se, že to lepidlo určitě nevyhovovalo všem normám světové zdravotnické organizace. Už jen proto, jak odporně chutnalo. Takže si říkám, že usazeniny toho lepidla mám určitě ještě někde v ledvinách nebo na játrech. A jak tak kefír popluje celým mým zuboženým tělem, narazí na zbytek lepidla a nemilosrdně ho knokautuje vší silou pravé mléčné kultury. Hádám, že půl litru kefíru notně vyzbrojeného armádou čerstvých jednotek laktobacilus zjedná v mém těle pořádek. Každých třicet minut pak budu muset trávit na toaletě, ale za ten pocit vnitřní čistoty to stojí. Třicet minut na toaletě, to je směšná cena za nepřekonatelný pocit vnitřní čistoty. Za pocit, že jsem něco udělal pro své chatrné zdraví. Pro svůj imunitní systém, který po nekonečných kůrách antibiotiky doslova a do písmene ztroskotal. Před pár lety bych možná ještě jako optimista prohlásil, že mé zdraví je nakloněné jako šikmá věž v Pise. Dnes je lepší na rovinu přiznat, že mé zdraví připomíná spíš zrezivělé torzo Titaniku. Jenže ten se díky svému bídnému osudu stal na rozdíl ode mě alespoň slavným. Točí se o něm filmy a proslulá vína z jeho podpalubí jsou na prodej za částky, kterých nedosahuje ani mé celoživotní předplatné televizního programu. Jsem jen konvenční troska, která ve svém podpalubí nemá nic, co by stálo za pozornost. Například talent.

Rýma a Rakovina

Chtít zpeněžit své myšlenky by bylo stejně podařené jako chtít zpeněžit vlastní rýmu. Domluvím si předběžnou schůzku u vydavatele, přijdu tam, sáhnu do kapsy pro poznámky a omylem vytáhnu zmačkaný papírový kapesník. Slyším tu konverzaci: „Tak sakra, kde to máte? Víte, dělal jsem v noci ještě nějaké poznámky a úpravy. Že bych to nechal… ale ne. No, to, to je – to je jedno. Vlastně, ano, právě tady to je, vezměte si ten kapesník. Tady ty smrkance, to je všechno. Tomu se říká kreativita, ne? Víte vy vůbec, co je to rýma? Na takovou rýmu není dodnes žádný pořádný lék. Chodíme si to s vlajkama po měsíci a při tom všem stále ještě nemáme pořádný lék na rýmu. O tom chci psát! Jak říkám, vezměte tuhle Rýmu, není na ni pořádný lék stejně jako na Rakovinu. Obě začínají na R, Rýma i Rakovina, není tohle prostě gól? Rýma má jen poloviční počet písmen než Rakovina a lze ji tak považovat za lehčí nemoc. Většina lidí Rýmu skutečně přežije a Rakovinu ne. Není tohle prostě gól? Rýma a Rakovina, obě končí na ΄A΄. Není tohle gól? Řeknete si tedy ΄A΄ co dál? Při troše štěstí nemusíte po týdnu stráveném s jednou nebo druhou z těch krasavic už vůbec nic řešit. Léčená i neléčená trvá týden. Jasně, rakovina je o trochu horší, to přiznávám. ΄A΄ možná tady všechna podobnost končí. Dejte si čaj nebo kefír, to na zdraví zabírá. O tom všem chci psát. Kde jsem jenom nechal ty papíry? Sakra!“

Pascal

Snažit se zpeněžit tělo zaživa je nesmysl. Prodat ho vědě? Aspoň tak, že bych byl nakonec k užitku a ještě si přišel na slušné jmění? Jenže dnes si prý už dokonce musíte zaplatit za to, že svoji schránku odkážete skalpelům mladých mediků. Platíte za to, že vás odvezou, naloží do láku jako okurky. Holt každý špás něco stojí. Takže bych měl platit za to, že se nechám lechtat skalpelem v podpaží a na břichu a v břichu a v hrudníku a dost! Kdybych se na to mohl alespoň dívat, tak neřeknu, ale já už budu přece mrtvý! Neužiju si z té formaldehydové párty ani co by se za nehet vešlo, tak proč za ni proboha ještě platit. Navíc, to by se Pánu Bohu - když už jsem jeho jméno vzal do úst nadarmo - jistě nelíbilo, takto neuctivě zacházet se svým tělem po smrti. Ne že bych snad v Boha věřil, ale co kdyby přece jen byl. Jak tvrdí Pascal: „věřit v Boha se prostě vyplatí“. Kdo věří, může získat ráj a život blažený. Kdo nevěří, může jen ztratit. Tedy, jestli Bůh je a budeme v něj věřit, máme vyhráno. Jestli Bůh není a my věříme, je to jaksi smůla. Sázka nevyšla. V každém případě, jestli Bůh není, pak je to prostě fuk. Navíc, v posledních dvou románech, které jsem četl, byly zmínky o Pascalovi, takže jsem nemohl zůstat zpátky a vynechat ho. Pascal je zřejmě „in“, takže prosím, zde ho máte, zde máte slavného Pascala. Stačilo? Dobře. Dobře vám tak.

Přívěšek

Strčil jsem ruku do kapsy a začal si ledabyle pohrávat s klíči. Klíč od bytu, od domovních dveří, od sklepa, přívěšek, a znovu: klíč od bytu, od domovních dveří, od sklepa, přívěšek. Skoro jako mnich, který s každým korálkem na růženci odříkává svoji modlitbu. Znovu ten přívěšek. Nevím, proč jsem ho vlastně ještě nevyhodil. Jen mi z něj těžkne kapsa. A k čemu je? Našel jsem ho asi před týdnem na chodníku, když jsme s Hankou sledovali ohňostroj. Ty každoroční městské slavnosti nemůžu vystát, ale ona ano. Jí se dokonce líbí. Takže když všichni upírají svůj zrak k nebi, dívám se vždy do země. Nikdy mě nebavilo jít s davem. A co teprve tato prostoduchá barevná kombinatorika zvaná ohňostroj. Bílé světlo, dvě modré, červené, žluté, červené, a tahle vyletěla výš. Je to snad nějaký kód? Něco jako morseovka? Ten člověk dole, co odpaluje, chce mi tím snad něco naznačit? Tři červené, zelená, zelená, letěly zase trochu výš, červená, červená. Bude to SOS? Modrá. Zase nic. Zadívám raději do země, tu dobře znám. Gravitace jako má jediná láska, která mě nikdy nezklamala a neopustila. Můžu jí nadávat z plných plic, hrubě ji urážet, můžu přijít domů pozdě a namol zpitý, gravitace mě vždycky přivítá s otevřenou náručí. Zašeptá mi skrz polštář ještě o lásce a věrnosti, o jistotě. Pak usnu. A tak se rozčarován ohňostrojem zadívám na zem, kde se cosi zablýskne. Je to přívěšek. Přívěšek se znakem našeho města, trochu oprýskaný. Jsem fatalista, takže co mi osud přihraje do ruky, má pro mě vždy svůj význam. Ani tenhle přívěšek nemohl být pouhou náhodou, jakousi kauzální rozmařilostí. Pámbů, příroda nebo pán s brýlemi a kravatou? Ať už svět řídí kdokoli, poslal střízlivě mému osudu památeční kus silného plechu právě proto, abych jej využil a aby ovlivnil moji životní pouť.

Revize jízdenek

Když už jsem počtvrté přepočítal svazek klíčů a skončil u přívěsku, napadlo mě, že nyní přišla jeho chvíle. Začíná mě pálit v ruce. Možná, že jej příliš svírám a zahřívám, ale také by to mohlo být jeho znamení. „Tady mě máš! Dělej něco!“ Zdá se mi nyní i těžší než obvykle. Je to jako prsten, který se Frodovi cestou k Hoře osudu pronesl. Ano, teď určitě nadešel pravý čas. Frodo si prsten navlékl a stal se neviditelným. Jenže co s přívěškem. Ten nelze tak jednoduše nasadit. Sevřel jsem jej ještě pevněji v dlani a odebral ze svazku klíčů. Je to jasné! Když mě nemůže udělat neviditelným, musí učinit pravý opak. Myšlenka bleskla hlavou. Povolil jsem sevřenou dlaň a udělal první krok vpřed. Je to snadné, dokonce až příliš snadné. „Revize jízdenek,“ vyhrkl jsem. Ano, byl jsem si tím teď jistý. S tím znakem našeho města se přívěšek k nerozeznání podobá odznaku revizora. Ostatně, kdo z lidí ví, jak takový odznak vlastně vypadá. Oslovil jsem hned čtyři cestující. Nepoznali nic. Samozřejmě. Vytahovali lístky a cestovní doklady jako na běžícím pásu. Prostě rutina. Kdo by se chtěl také nechat vyvést z míry, když má čisté svědomí. Tedy aspoň natolik, že si koupil jízdenku. Udělal jsem další dva kroky a přívěšek už nesvíral tak křečovitě. Dokonce mě napadlo s ním během kontroly laškovně pohrávat. „Revize jízdenek,“ vypadlo ze mě tentokrát skoro s povzdechem. Asi jako když u pokladny říkám „promiňte, nemám drobné“ a mávám s tisícikorunovou bankovkou. Další tři napřažené ruce s lístky. Vždyť já se ani nedívám na jejich označení! S takovou bych také mohl klidně projít celou tramvaj a na konci vystoupit. Tomu říkám osudový význam. Trochu jsem znervózněl. Ne proto, že riskuji, ale protože mě napadlo, že jsem možná naletěl sám sobě. Své podivné malicherné víře. Našel jsem přívěšek a teď tohle. Uf! Rudý vztekem, jestli to tak půjde dál, rudý vztekem a zostuzený vystoupím možná za deset nebo už za pět minut. Ale dost, neumím dělat tolik věcí zároveň. Neumím přemýšlet, rozčilovat se na sebe a ještě zodpovědně kontrolovat bezúhonnost cestujících. Přistihl jsem se, že váhám. Duchapřítomnost! Už jsi snad někdy viděl, že by revizor váhal? Ne! Další tři napřažené ruce s lístky. Tohle je jako o žních. Jedna ruka byla napřažená přece jen o něco výrazněji, tak nějak vyzývavě, až pyšně. To mě dopálilo. Podíval jsem se zblízka na lístek, který ruka svírala. Napřímila se ještě víc. „Jedete načerno,“ vyhrkl jsem bez přemýšlení. Ruka se pokrčila a snad i ucukla. „Co prosím?“ ozvalo se nad rukou. Sledoval jsem stopu hlasu. Má zvědavost se odrazila od tlustých skel.

Stařík

Staříkova vrásčitá tvář vyjadřovala každým svým záhybem rozčilení. „Zítra, pane, od zítra jezdím zadarmo. Mám na to věk.“ Prskal jako když na rozpálenou pánev s olejem dopadne pár kapek vody. „To je mi jedno, že od zítra jezdíte zadarmo. Je mi vůbec jedno, co bude zítra. Mě zajímá, že teď jedete načerno.“ Stařík začal lapat po dechu a propichoval mě nevěřícím pohledem, jako když se připravuje ražniči. Každý pohled měl v jeho bezradnosti jinou příchuť. Masitý vztek se střídal s plátky slzy nahánějící cibule. Už jsem začínal mít pocit, že mi ho snad začne být líto. Ale ne, tuhle příležitost si musím vychutnat až do konce. Kdo ví, třeba má zbytek tramvaje platné jízdenky a tohle je moje jediná šance zjistit, k čemu byl přívěšek vlastně dobrý. Vzal jsem si staříkův lístek a začal jej zevrubně zkoumat. Nebylo na něm zhola nic podezřelého. Neplatné nebo staré údaje, špatně vytištěné datum nebo čas, zprohýbané rohy, známky opotřebování, které by ukazovaly na jeho delší nošení, ani odlišné barvy, ze kterých bych mohl usuzovat, že byl vytištěn na domácí tiskárně. Prostě nic. Lístek se zdál být perfektní. Mohli by jej vzít i s vycpaným staříkem a vystavit do muzea veřejné dopravy jako ukázkový příklad. Začal jsem cítit náznak úzkosti, která mě ráno dusila jako zával v dolech. Po zádech mi přeběhl mráz. Začít znovu cítit úzkost teď a tady, to by nemuselo skončit dobře. Co dělá krysa zahnaná do kouta? Vyrazí střemhlav do útoku. „Máte nějaké doklady?“ zeptal jsem se staříka. Nezmohl se ani na odpověď, jen nechápavě nahnul hlavu, jako to dělají psi, když je něco zaujme. „Ptám se vás, máte občanku?“ Nenapadlo ho vůbec dožadovat se vysvětlení, proč jede načerno a začal koktat: „Já, já jedu jenom za vnučkou. Tady dvě stanice.“

Vnučka

„To je mi jedno, jak daleko jedete. Je mi vůbec jedno, za kým jedete. Mě zajímá, že teď jedete načerno.“ Recykloval jsem svá slova vyřčená před chvílí a začal se sám sebou tiše bavit. Usmál bych se, ale nebylo by to vhodné. „Vy prostě ty doklady nemáte,“ řekl jsem suše a chytil staříka za límec. Napadlo mě, že si možná už příliš dovoluji. Co když se ho někdo zastane? Moji mysl se v posledních chvílích propadla do tunelu, na jehož konci byl pouze staříkův obličej. Všechny ostatní jsem vymazal ze své pozornosti. „Takže si vystoupíme.“ Ano, jediné správné řešení bylo vyřídit si účty se staříkem někde venku, v klidu a nejlépe o samotě. Neprotestoval. Byl zaskočený a zjevně příliš unavený životem, než aby se bránil. Dost možná, že byl i dostatečně vnímavý na to, aby si spočítal, že když už situace přesáhla únosnou míru a nikdo mu dosud nepodal pomocnou ruku, bude lepší nechat konflikt nějak vyšumět než jej vyostřit a pak sám svírat opratě splašené situace. Dveře se otevřely. Scházeli jsme ze schodů. „Kam jste to říkal, že jedete?“ Napadla mě podivná myšlenka. „Dvě zastávky,“ ucedil. „Na to se vás neptám.“ Zkusil to znova: „Jedu za vnučkou.“ Připadal jsem si jako když čtu druhou kapitolu z laciného románu, kde se po úvodní expozici už začínají věci dít notně předvídatelně. „Ne, že by mi do toho něco bylo, ale jak se ta vnučka jmenuje?“ Stařík: „Co je vám potom?“ Já: „Máte pravdu. Ani nevím, jak se jmenujete vy.“ Polkl jsem. „Řekl bych, že se jmenuje HANKA.“ Ruka mi samovolně sklouzla k mobilnímu telefonu. Stařík se nechápavě otočil. „Ne, jmenuje se Andrea.“ Spadl mi kámen ze srdce. Tohle tedy není ten laciný román, kde se po úvodní expozici už začínají věci dít notně předvídatelně.

Umělec

„Je nepoučitelná“, pokračoval stařík ve svém. „Rozhodla se studovat Umění. Pche! Umění, rozumíte? Umění!“. Krčil jsem rameny a zastrčil ruce do kapes. „Umění, to je kratochvíle pro spekulanty a cesta pro bezradné ztroskotance nebo nenapravitelné idealisty. To vám povídám. Já o Umění něco vím! Studoval jsem Umění spoustu let. Říkal jsem si, že přece nemůže existovat tolik humbuku pro nic. Tedy pro něco bez pevného základu. Bez jasného řádu. Věnoval jsem se filosofii i pěstování bonsaí. Všude byl řád. Metr a vodováhu, to chce můj život, říkával jsem si dříve. Metr a vodováhu, to vám povídám. A najednou jsem chtěl vyměnit všechny linky, po kterých můj život ubíhal, všechnu tu jistotu za neuchopitelnou krásu Umění. Jen tak z rozmaru. Nebo spíš z nějaké vnitřní touhy, že by přece jen mohla existovat nějaká cesta, tedy nějaká zkratka. Tam, kde exaktní věda nestačí, tam, kde jazyk nestačí, tam by mohla být nějaká trhlina spojující náš svět s tím vyšším. Tam někde v Umění. Ležel jsem celé noci v knihách, v uměleckých monografiích. Studoval jsem staré mistry, málo známé i neznámé řemeslníky. I moderní umění jsem studoval. A víte, co jsem zjistil? Že Umění je jen mýdlová bublina. Umění je humbuk. To vám povídám!“

U-M-Ě-L-E-C

Ten stařík neřekl jediné jméno jakéhokoli umělce a vypráví, jak léta studoval umění. Ví vůbec, o čem mluví? Pravda, najednou mi začal připadat jaksi lidský. Kdyby nebyl tak vrásčitý, skoro bych řekl až sympatický. Před chvílí bych ho byl nejraději vyválel v nejbližší kaluži a teď jsem zjistil, že se v ní válí už po léta dočista sám. Nezmohl jsem se ani na odpověď a on pokračoval: „Víte, popravdě, studoval jsem na uměleckého kritika. Ale nedařilo se mi. Nikdo o mé články nejevil zájem. Kritika je dnes prý neperspektivní. Chcete se živit jako kritik? Mniši v klášteře se budou mít lépe než vy! Koho vlastně kritika zajímá kromě kritiků samotných? A navíc, podstatné je, že jako kritik musíte mít přehled. Musíte chodit na výstavy, sledovat publikace v oboru, musíte si pamatovat spoustu jmen a dat, abyste je byl schopen dávat do přirozených nebo zcela nahodilých souvislostí. A to všechno, milý příteli, se nazývá práce, a ta stojí energii. A tak jsem se rozhodl pro něco, co v dnešním světě není zcela běžné, rozhodl jsem se stát se Umělcem.“ Ruka v mé kapse nahmatala opět můj revizorský přívěšek, který jsem tam při výstupu z tramvaje samovolně zastrčil. Sledoval jsem dál s úžasem vyprávění trpaslíka, který zřejmě myslel, že když se postaví na horu, stane se obrem. „Já vím, zní to divně. Většinou se zkrachovalí, neúspěšní umělci stávají zhrzenými kritiky a píší své pichlavé recenze plné závisti a zášti. U mě to bylo přesně naopak. Jako kritika mě škrtila má vlastní neschopnost podržet v paměti všechna data, jako kritika mě srážela k zemi povinnost citovat předchůdce a velikány oboru. Co teprve nutnost ctít zaběhané formy vstřícné čtenářstvu. Pamatujte si, čtenář, to je jen nutné zlo! Tak. Rozhodl jsem se a bylo to. Stačil to jen vyslovit: U-M-Ě-L-E-C. Sladká svobodomyslnost mě polila jako horká čokoláda polárkový dort. Začal jsem tát a rozplývat se radostí. Nápady se hrnuly jako bubliny z vroucí vody. Celý život klid a nejednou se u dna začaly objevovat po desítkách. Řeknete si, tak dlouho nikde a nic, tak kde se najednou berou? Celý můj život byl prosycen pozoruhodnými zážitky, neviditelnou inspirací, která se nyní začala kondenzovat.“ Zasáhl jsem: „Tak dost. Co mi tu vykládáte. Chcete mě dojmout svým osudem?“

Poslední román

Pokračoval jsem: „Je to všechno strašně hezké, co mi tu vyprávíte, ale máte na zaplacení? Jestli jste to při tom vašem svobodomyslném rozplývání se radostí nepodržel v paměti, tak jste jel načerno.“ Stařík se na mě užasle podíval. Vytáhl z kapsy knížku a vítězoslavně mi ji podal. Byla to najednou ta stejná ruka, která pyšně mávala před chvílí lístkem před mým nosem. To, co mě předtím dopálilo, mě nyní téměř rozesmálo. Musel jsem se kousnout do rtu, abych nevyprskl. Laciná důstojnost, kterou si stařík pěstoval, to vyžadovala. „To je můj poslední román,“ prohlásil pološeptem, asi jako kdyby do telefonu někomu důvěrnému známému svěřoval novou diagnózu, kterou mu právě sdělili při vizitě. Dal mi do ruky svoji knížku, spiklenecky na mě mrkl, otočil se a začal se šourat pryč. S každým jeho krokem ze mě opadala zkoprnělost, kterou mě jeho vystoupení uhranulo. Ještě než zmizel z dohledu, otevřel jsem jeho knížku rovnou na druhé kapitole. Dělám to tak vždy, abych si udělal alespoň letmou představu o jazykových vlohách a smysluplnosti snah autora. Můj zrak přeskakoval po slovech, jako když v létě narazím na potok a s vyhrnutými nohavicemi se snažím po kamenech dostat na jeho druhou stranu. Zavřel jsem knihu a hluboce se nadechl. Vzduch byl dnes vlhčí než obvykle a měl jsem dokonce pocit, že cítím pot zuřivých fotbalistů z nedalekého hřiště. Druhý pokus. Obvykle dělám při nákupu tři, než získám dostatečnou jistotu, jestli kniha poputuje do mé tašky nebo zpět do regálu. Otevřel jsem na dvacáté straně. Nadpis kapitoly byl: „Strůjce neklidu“ a pod ním motto: Felix est, qui non aliis, sed sibi videtur, tedy „Šťastný je ten, kdo připadá šťastný sobě, ne druhým.“ Vzpomněl jsem si na staříkova slova „Čtenář je jen nutné zlo.“ Zavřel jsem knihu a přitom si všiml, že mé nehty by potřebovaly určitě zkrátit.