Existence I. ~ Jak smysluplně hovořit o existenci věcí kolem nás
Autor: lb, Rok: 2005

::

Jakým smysluplným způsobem lze hovořit o existenci věcí kolem nás? Ponechme stranou, zda a jak lze existenci čehokoli v našem okolí dokazovat. Takové téma bude předmětem jiného článku. Náplní následujících řádků nabízím rozpravu o tom, jak o existenci hovořit.

Pokud si položíme otázku „existuje Václav Havel?“, jaká je odpověď a na co se v takovém případě vlastně ptáme?

Zcela intuitivně budeme jistě souhlasit, že Václav Havel existuje. Všichni známe jeho tvář z televizní obrazovky a kdyby neexistoval, patrně by to neuniklo pozornosti našemu parlamentu nebo jeho ženě a posléze i médiím. Jenže pokud vezmu do ruky telefonní seznam, naleznu v něm hned několik osob se jménem Václav Havel. Takže na jakého Václava Havla jsem vlastně ptal?

Odpověď by patrně byla, že jistě na toho nejznámějšího, tedy na prvního prezidenta ČR. A zde narážíme na problém, protože většina čtenářů zcela nevědomky sloučila kategorii „Václava Havla“ s jeho úřadem „prvního prezidenta ČR“ (příp. „bývalého prezidenta ČR“ atp.) Ovšem, jak se ukáže, individuum a úřad, který toto individuum zastává, jsou dvě zcela rozdílné věci.

Úřadem nemusíme myslet jen nějaké státní posty, ale v mnohem širším smyslu také jakoukoli „věci k bytí“. Lze například uvažovat o úřadu „mého nejlepšího kamaráda“. Tento úřad, ať už zde slovo „úřad“ zní jakkoli podivně, zastával v mateřské školce někdo jiný, než později na základní škole. Také na střední i vysoké škole tento úřad změnil svého nositele a konečně byly i období, kdy jsem se cítil osamocen a kdy tento úřad zůstával neobsazen. Mohl bych říct, že tento úřad dnes zastává třeba „Jan Novák“. Jenže být „Janem Novákem“ a „mým nejlepším kamarádem“ je něco jiného.

Vezměme na pomoc další příklady. Kdo se snaží stát „Jaromírem Jágrem“, snaží se patrně o to, aby byl „nejlepším českým hokejistou“. Domnívat se, že dotyčný by raději prodělal plastickou operaci, která z něj udělá jeho idol, tedy Jaromíra Jágra osobně, není asi pravděpodobné. Stejně tak všechny ženy, které sní o tom stát se manželkou Brada Pitta, nechtějí být jistě přímo Jeniffer Ariston, ale spíše manželkou úspěšného hollywoodského herce atd.

Zdá se tedy, že je pro smysluplnou rozpravu o existenci nutné rozlišovat dvě kategorie:

1. individua
2. úřady

Pokud se vrátíme k původní otázce, zda „existuje Václav Havel“, pak je třeba říci, že nebyla zcela korektně položena. Z jejího podtextu mohl dotazovaný spíše vyčíst třeba „žije ještě první prezident ČR?“. To je však otázka zcela jiná. Kategorii úřadu a kategorii konkrétního individua nelze směšovat, i když se tyto v běžné řeči často omylem zaměňují. Je například běžné, že moje babička při listování bulvárním časopisem prohlásí: „Ten James Bond ale ztloustnul“, když vidí na fotografii v plavkách herce Pierce Brosnana.

Bylo by samozřejmě pošetilé vysvětlovat babičce, že se mýlí, resp. že svoji dobře míněnou promluvu nevhodně formuluje. Je však užitečné uvědomit si, že „James Bond“ je právě jen románová a později i filmová postava, kterou ztvárnili různí herci. „James Bond“ není jméno individua, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale úřadem, který v roli filmového herce obsadil na čas např. George Moore, Sean Connery a další.

Jak je vidět, situace je skutečně nepřehledná, protože když jednou užijeme vlastního jména („Václav Havel“ jako skutečná bytost a „James Bond“ jako románová postava), můžeme mít na mysli buď individuum nebo také některý z úřadů, který toto individuum zastává. Stejně tak i naopak, budu-li mluvit zdánlivě o úřadu, např. „můj krásný modrý deštník“, mohu mít na mysli jeden konkrétní a nezaměnitelný deštník, tedy hmotné individuum, ovšem stejně tak dobře i celou kategorii oblíbených deštníků, kterou může obsadit jakýkoli alespoň trochu hezký modrý deštník, pokud řekněme předcházející ztratím nebo se mi rozbije. Příklad s deštníkem je o to významnější, pokud jej aplikujeme například na termín „bůh“. Je velmi zajímavé pátrat, zda o bohu mluvíme jako o individuu nebo o úřadu. Pokud by totiž termín „bůh“ zastupoval právě boží úřad a ne božské individuum, pak by bylo dobře možné, aby bůh existoval, avšak jeho úřad nebyl naplněn žádným individuem (o této zajímavé otázce si však dovolím pojednat samostatně v jiném článku.)

Rozlišení mezi tím, zda je řeč o úřadu nebo individuu, nelze hledat v samotných promluvách, ale především v nás samotných. V tom, jaký smysl větám podle situace přisoudíme.

Zpět ale ke stěžejní otázce, a to, jak smysluplným způsobem hovořit o existenci věcí kolem nás. Podstatné je, že vlastností úřadu na rozdíl od individua je, zda je obsazen nebo ne. Proto existence je vlastnost, kterou disponují pouze úřady (úřad je obsazen/neobsazen), nikoliv individua . Bylo by například směšné tvrdit, že k tomu, aby individuum mohlo být českým prezidentem, musí kromě toho, že je člověkem, občanem ČR atd., také existovat. Naopak říci, že český král neexistuje znamená stručně vyjádřit, že úřad českého krále není v současné době obsazen. Předmětem tvrzení je úřad, ne konkrétní individuum.

Prozatím byla pouze řeč o známých individuích i známých úřadech. Co však, pokud řeknu:

„Merus Ofigi“? Někdo může získat dojem, že jsem pronesl zaklínadlo, jiný v tomto výrazu vycítí cizokrajné jméno, konečně někdo obeznámený by hned mohl říci, že se jedná o majitele zlatých a diamantových dolů, který si se mnou před třemi lety toužil psát e-maily.

V momentě, kdy před někým neznalým pronesu slova „Merus Ofigi“ tak, aby bylo patrné, že se jedná o jméno, dotyčný si vytvoří v mysli jakýsi pomyslný prázdný věšák, na který časem může postupně navěsit nějaké vlastnosti tohoto individua. Řeknu například, že Merus je hnědooký vysoký černoch, který žije v Gambii a vlastní zlaté a diamantové doly. Zda je to pravda, a tedy zda lze nalézt v Gambii nějaké individuum, které bude daný popis splňovat, není již záležitostí jazyka, ale věcí empirické zkušenosti.

Práci naší mysli v jazykových kategoriích tak lze s trochou shovívavosti metaforicky přirovnat k novému supermarketu. Velká hromada zboží představuje svět plný individuí. Našim úkolem je se s touto hromadou nějak vypořádat, nějak ji roztřídit po regálech, které představují jednotlivé úřady. K dispozici máme etiketovací kleště, které nám tisknou popisné štítky se jmény individuí. Když například uvidíme někoho, kdo ráčkuje, má přes padesát a jizvu na břiše, vytiskneme třeba cedulku „Václav Havel“, kterou na něj nalepíme. Pak jej odneseme do regálu „první prezident ČR“. Pokud jej však raději postavíme do regálu „manžel Dagmar Havlové“, rozhodně neuděláme chybu. Záleží vždy jen na tom, komu budeme chtít naše zboží prodat. Pokud půjdeme za sousedkou na pavlač, bude jistě lepší Havel z regálu „manžel Dagmar Havlové“, pokud do hospody za kamarády, pak vezmeme raději „prvního prezidenta ČR“. Konečně, pokud do našeho supermarketu přijde nějaký němec, nezbude nám nic jiného, než na věc s etiketou „chleba“ nalepit také etiketu „Brot“ nebo jen krčit rameny. Ovšem, kdyby přišel Eskymák, a dožadoval se čerstvého sněhu z mrazáku, patrně bychom etiketovací kleště museli svěřit jemu, protože celou naši kategorii „sněhu“ v eskymáckém jazyce naplňuje asi dvacítka různých výrazů. Díky nutnosti každodenního zápolení se zamrzlou vodou vyvinuli Eskymáci jemnější rozlišovací aparát pro náš „sníh“. Tento aparát jim pak umožňuje snadnější a efektivnější zacházení se světem, který je neustále bílý.

Na závěr ještě jeden příklad. Co když se nás však někdo zeptá na „současného nejvyššího představitele státu“? Václav Klaus sem jistě patří, ale ne zcela přímo. Správná odpověď je také, že současným nejvyšším českým představitelem je „prezident ČR“. Jak se zdá, každý úřad, který je obsazen, nemusí být obsazen přímo individuem, ale může být obsazen dalším úřadem . Lze tedy říci, že úřad „současného nejvyššího představitele českého státu“ je obsazen úřadem „prezident ČR“, ale v minulosti byl obsazen například úřadem „českého krále“.

Rozdělení na individua a úřady se mi osobně jeví jako praktické, protože poskytuje dostatečně efektivní jazykový nástroj pro promluvu o existenci věcí kolem nás. Je otázkou, zda by bylo možné takovéto rozdělení světa dokázat i mimo naší smyslovou zkušenost. Obávám se však, že nikoliv. Individua a úřady jsou kategorie, které vznikly a existují jen v naší mysli. Jejich účelem je pouze, aby co nejlépe sloužili našemu záměru vyznat se ve světě a manipulovat s ním. Zdá se, že tomuto účelu však slouží dobře.

Literarura: P. Tichý: O čem mluvíme?, Filosofia, Praha 1996

> Zaslat reakci na tento článek <

zpět